Tuhle mi psal celý rozčílený kamarád fotograf. Na Instagramu narazil na fotku, u které si na první pohled nebyl jistý, zda není jeho. Stejná kompozice, světlo, nálada. Prostě „jeho styl“. Zíral na displej a přemýšlel, kdy ji mohl pořídit. Pak si uvědomil, že ji nikdy neviděl. Že ji nevyfotil. Vygenerovala ji AI. „Byla natrénovaná na mých fotkách,“ tvrdil. Možná ji někdo stáhnul z webu, vložil do nástroje a nechal si udělat „podobnou“.
Jak to tedy bylo? Z pohledu kamaráda to je jedno. Někdo vzal jeho fotku a nezaplatil za to. Jenomže ono to tak jednoduché není. Pokud stáhnete autorské dílo a necháte si pomocí AI vygenerovat variaci, právo na to pamatuje. Jde o tzv. neautorizované odvozené dílo. Pokud ale autoři AI trénovali na milionech fotek a model se naučil něčí styl, to je šedá zóna. Generativní modely totiž nekopírují. Jen statisticky extrahují vzorce a syntetizují v něco nového. „Styl“ chráněn není. Nikdo nevlastní „zlatý řez“ a „monochromatický minimalismus“. Výsledek může být esteticky totožný originálu a přitom právně nezpochybnitelný.
Průšvih dnešního autorského práva je, že bylo navrženo pro jinou dobu. První práva autorům přiznala královna Anna v roce 1710. Šlo tehdy o ochranu autorů před kopírováním ze strany tiskařů. Bratru tři století trvalo, než zákondárci zareagovali na „novou“ technologii.
Nezbývá než doufat, že tentokrát to bude rychleji. Ač je v módě nadávat na Evropskou unii, právě ta se nelehkého úkolu – stanovit alespoň nějaké zákonné rámce umělé inteligenci – chopila. Mluvím o AI Act, nařízení, které zavádí také povinnost transparentnosti ohledně trénovacích dat. Poskytovatelé modelů musí zveřejnit, z čeho trénovali. A pokud autor strojově čitelným způsobem označí, že nechce být v trénovacích datech, AI firmy to respektovat musí. Jenže z toho nárok na odměnu automaticky nevyplývá. Vědět, že váš obsah byl použit, ještě neznamená, že za to dostanete zaplaceno. Mezera mezi transparencí a kompenzací je zatím prázdná.
Vůbec kolem autorství bude a je v oblasti AI ještě plno legrace. Takový zaměstnanec třeba vygeneruje pomocí AI reklamu. Je krásná, funguje a šéf je nadšený. Kdo je autor? Zaměstnanec, který zadal pokyn (prompt)? OpenAI? Google? Nebo milion anonymních autorů na internetu, jejichž texty a obrázky model natrénoval? Kde je hranice, kdy se stáváme autorem? Zákon říká, že autorské dílo je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Stačí tedy pouhý prompt?
Když instalatér Franta u piva vygeneruje obrázek, aby kamarádům ukázal, co AI umí, není autorem. Máme k ruce rozhodnutí pražského soudu: samotný prompt je námět a na ten se ochrana nevztahuje. Chybí mu invence, vklad a něco, co do toho dá právě a jen daný autor. Ono i v takové instalace pisoáru je rozdíl. Záleží, zda ho tam dal Franta nebo Marcel Duchamp.
Ale pozor – to že Franta není autorem, ho nezbavuje odpovědnosti. Když si nechá vygenerovat krtečka v kalhotkách a hodí ho do reklamy na svou firmu, bude muset zaplatit dědicům Zdeňka Milera. Takže na jedné straně Franta nevlastní to, co „vytvořil“. Na druhé straně stále dluží za to, co vytvořil někdo jiný. Ale co kamarád fotograf, jehož styl byl také možná použit jako trénovací data a není tak známý jako zmiňovaný výtvarník? Ten nedostane nic. Systém chrání zavedená jména a zapomíná na ty, kteří anonymně vyplnili internet obsahem, na němž celá tahle generativní revoluce stojí.
Kamarád fotograf mezitím udělal něco překvapivého. Sám své fotky do AI vložil a začal experimentovat. Modelku posadil do pozadí z jiné fotky. Prý je to zneklidňující, protože tak by to nikdy nasvítit nešlo. Cítí z toho napětí, které vnímá asi jen on. No řekněte, není právě tohle definicí autorské práce? Výsledek považuje za svůj.
Možná je to zatím nejupřímnější odpověď na otázku z titulku. Tantiémy? Nikdo moc neví. Ale kamarád nečekal na soud. Vzal nástroj, který ho rozčílil, a začal s ním pracovat po svém. To se mi líbí víc než jakýkoli zákon.
Komentář vyšel v magazínu Patriot 04/2026, obrázek: https://cdn.midjourney.com/b2ced131-4da5-4a86-a0db-7a9056478e9b/0_3.png
