Před devíti lety jsem přijal svou poslední asistentku. Měla mi odebrat hlavně administrativu jako jsou emaily, faktury, kalendář, všechno to, co mi žralo čas. Po dvou letech jsem zjistil, že je jí na tuhle práci škoda. Tak jsem jí předal řízení jedné ze svých firem a šel rozjíždět další.
V těch už jsem nikoho nepřijímal. Proč taky? Zpočátku nebylo asistentek třeba. A když přicházelo více a více práce, současně se na trhu objevovaly stále výkonnější a schopnější nástroje. Hrál jsem si tehdy s umělou inteligencí a připadlo mi skvělé, kolik rutinních úkonů dokázaly algoritmy vyřešit za zlomek času. Ponořil jsem se do procesů, analyzoval je a zautomatizoval. Scripty vyzobávaly informace z emailů a rutinní úlohy jako hlídání plateb nebo fakturaci za mne vykonával program. Pak přišla generativní umělá inteligence, jazykové modely a AI agenti přebrali i složitější úkoly. Převzali práci s texty, řízení pošty, zadávání úkolů a dnes připravují třeba i nabídky na poptávky. AI to rychlá a levná, nestěžuje si na dovolenou a přesčasy, nechodí na paragrafy. Dávalo mi to smysl.
Zhloupneme?
Když jsem před lety předával práci asistentce, nikdo se neptal, jestli zhloupnu. Delegování bylo známka úspěchu. Teď, když totéž dělá AI, je z toho panika. Zhloupneme jejím používáním? Když za nás bude psát texty, ztratíme schopnost psát? Když bude dělat shrnutí dlouhých článků, přijdeme o umění abstrahovat? Co když nám pak atrofuje mozek jako sval, který nepoužíváme?
Jenže tohle je strach ze špatné věci. Zapomenout, jak psát rutinní emaily není problém. Problém je zapomenout, k čemu lidi vlastně potřebujeme.
U auta se neptáme, kdo vyhraje. Prostě nastoupíme a jedeme. U kalkulačky taky ne. Spočítáme a jdeme dál. Proč u AI najednou cítíme potřebu soupeřit? Třeba za to může Hollywood, který nám to tak prodával roky. Terminátor. Matrix. Člověk proti stroji. Někdo musí vyhrát. Nebo… jsme si tu otázku položili špatně.
Jenže to není souboj. Je to spolupráce.
Vzpomeňte na šachy. Kasparov prohrál s počítačem Deep Blue v roce 1997. Konec příběhu? Ne. O pár let později vznikly takzvané kentaurské šachy, kde hraje člověk s počítačem v týmu. Ve freestyle turnajích tyhle týmy často porážely i nejlepší čisté počítače své doby. Odpověď na otázku „kdo vyhraje“ byla nakonec: Oba, pokud táhnou za jeden provaz.
Podobný princip popisuje ekonom Erik Brynjolfsson ze Stanfordu. Největší hodnota z AI nepřijde z nahrazování lidí, ale z rozšiřování jejich schopností. AI zvedne výkon průměrného člověka a pomůže mu dorovnat rozdíly, které by jinak doháněl roky. Ale jen tehdy, když vedle nástroje stojí člověk, který se posouvá.
A já se právě člověka postupně zbavil.
Teoreticky jsem věděl, že správná cesta je “kentaur”, tedy člověk a stroj v jednom týmu. V praxi jsem ale udělal něco jiného. Kentaura jsem udělal ze sebe. Místo toho, abych lidi posouval dál s pomocí nástrojů, nahradil jsem je nástroji úplně. Když pak došlo na strategické rozhodnutí, nebyl tam nikdo, s kým bych ho mohl probrat. AI mi bleskově navrhne tři varianty. Ale nevezme za tu volbu odpovědnost. A hlavně nemá koho vychovat. Komu předat zkušenosti. Kdo jednou převezme štafetu.
Když jsem měl vedle sebe člověka, odebral mi práci a pak se posunul. Moje asistentka vyrostla v ředitelku. Posunula se. A já jsem předal její práci technologiím a zhloupnul jsem. Strategicky. Nevychoval jsem si dalšího, kdo by mě jednou nahradil v nových pozicích.
Otázka „člověk versus AI“ je proto špatně položená. Správná otázka zní: k čemu koho? AI je skvělá na opakující se práci, rychlost, objem. Člověk je skvělý na růst, úsudek, odpovědnost. Nejde o to s AI závodit. Jde o to postavit tým, kde má každý své místo.
A já? Jsem kentaur. Učím to i ostatní. Jenže sám kentaur tým nedělá. Možná bych měl konečně někoho přijmout. Živého. Pár firem bez ředitelů mi ještě zbývá.
Komentář vyšel v magazínu Patriot 02/2026
