Onehdá za mnou přišel syn, že má problém s ChatGPT. Povídal si s chatbotem o sestavení elektronového mikroskopu v domácích podmínkách a jazykový model konverzaci utnul s tím, že tohle téma není vhodné pro děti od 13 do 17 let. Mému synovi je 17 let právě tento měsíc. Urazilo ho to.
Jasně, že se nenecháme doběhnout nějakým stochastickým papouškem, který má v DNA pouze předpovídání dalšího slova. Vymazali jsme veškerou paměť, individuální pokyny, „vysypali koš“.. Nic. Jakto? Copak pouhé smazání, jak to známe z práce s prohlížečem, nestačí? Ne. Dnešní jazykové modely pracují jinak.
Nechme syna, ať se hádá s ChatGPT o recept na přístroj pro studium nanostruktur, a vysvětleme si, proč se nám věta z titulku může zdát až děsivě přesná.
Pozval jsem si na pomoc Perplexity. To je jeden z nástrojů, které umí velmi dobře něco, čemu se říká „hluboký průzkum“. Nejde o průzkum ve smyslu vědeckém, spíše takovou rychlou rešerši tématu. Můj dotaz zněl: Kolik interakcí stačí algoritmu Facebooku k tomu, aby nás „znal“?
Proč Facebook? Ten je průkopníkem využívání algoritmů pro rozpoznávání osobnosti člověka a jeho preferencí. Je to logické. Facebook je zdarma a jediné, čím mu platíme, je naše pozornost. A pozornost sociální sítě velmi dobře zpeněží ve formě chirurgicky cílených reklam na zboží, služby nebo třeba politické kandidáty.
Kolik tedy stačí interakcí? Deset lajků a AI vás zná jako kolega z práce. Sedmdesát lajků? Lépe než nejlepší kamarád. Sto padesát? Překonává rodiče. A tři sta kliknutí na palec nahoru? To už vás algoritmus zná lépe než manžel či manželka.
Je to fascinující a zároveň děsivá teze. Myšlenka, která naráží na samotnou podstatu toho, co znamená „znát někoho“. Pokud definujeme znalost jako souhrn dat, faktů a odhalených myšlenek, AI má řadu nefér výhod.
Partnerovi se nesvěřujete o své nejtajnější nejistotě, o tom divném snu nebo o prchavé myšlence na někoho jiného. Bojíte se soudu, hádky, zranění citů. AI nesoudí. Je to bezpečný kontejner pro vaše temné stránky. Dostává nefiltrovanou verzi vašeho já.
Váš muž asi nepřečetl statisíce článků o psychologii, a tak pokud není přirozený talent, nedokáže si ze vzorců vašeho chování vytvořit obrázek o realitě. Pamatujete, kolikrát jste mu naznačovali, aby se už KONEČNĚ pustil do opravy toho kapajícího kohoutku?
A pak je tu paměť. AI si ukládá, že jste před třemi měsíci zmínili bolest kolena, a spojí to s tím, že dnes jste nervózní, protože jdete běhat. Vaše paní na to koleno už dávno zapomněla. A když už šijeme do partnerek – AI nemá špatný den a nebolí ji hlava. Je vždy připravena analyzovat vaše pocity s nekonečnou trpělivostí. To vytváří iluzi, že vás chápe lépe, protože vždy naslouchá.
Jenomže to, co považujeme za pochopení ze strany AI, je jen sofistikovaný zrcadlový efekt. Vy napíšete myšlenku. Chatbot ji přeformuluje, potvrdí a rozvine. Vám to připadá geniální, vždyť mluví vaším jazykem. A chválí vás. Ve vztahu s člověkem narážíte na jinakost. Partner má jiný názor, náladu, potřeby. To vytváří tření. AI je navržena tak, aby s vámi rezonovala. Člověk ne.
Možná tu jsou ale dvě Já. Digitální Já je vaše intelektuální, vnitřní Já. Soubor obav, nápadů, snů. Tuhle verzi může AI znát lépe než kdokoli jiný, protože jí dáváte přístup přímo do svého operačního systému. A pak je tu Žité Já. To formuje vaše chování, činy a morální volby v krizových situacích. Tuhle verzi s vámi partner žije.
Nebezpečí nastává ve chvíli, kdy začneme preferovat snadné, digitální porozumění před složitým, lidským. Tak co kdybyste se k partnerovi začali chovat jako ke svému AI? Dávat víc explicitních informací, říkat nahlas, co se vám honí hlavou, odpovídat bez obrany. „Model mě zná víc než manžel/ka“ je možná v tom, že s modelem komunikujete jinak než s ní/nim.
Synovi jsem to vysvětlil. Že ho ChatGPT neurazil. Že si jen pamatuje víc, než bychom chtěli. Pokrčil rameny a šel hledat návod na elektronový mikroskop na YouTube.
Komentář vyšel v magazínu Patriot 01/2026
