Mám kamaráda, který se zuby nehty vyhýbá ChatGPT. On si do života AI nikdy nepustí, říká, zatímco mu cinkla SMS. Odemkl telefon mrknutím na displej a rychle odpověděl. Nemá se to dělat, ale po očku jsem nahlížel. Kamarád má podobně jako já tlusté prsty, a tak esemeskuje trochu jako absolvent páté třídy speciální školy. Mobil za něj zprávu docela obstojně opravil. Možná si myslí, že to je zázrak nebo to tak mobil prostě má.
Ono je to ale trošku jinak.
Říkáme tomu opravy překlepů nebo tak to funguje. Neříkáme tomu AI. Přitom přesně to je. Neuronová síť naučená na miliardách vzorů, jak píšou lidi ve spěchu s tlustými prsty. AI je i to, když koupíte sekačku, a ta za vámi ještě měsíc jezdí po Internetu v reklamě. Ideálně ve slevě. Nebo když auto zabrzdí, protože si myslí, že chci přejet cyklistu, přestože já vím, že tam je ještě pohodlných 30 centimetrů. A copak je, když si v tmavé restauraci vyfotíte jídlo, uberou se stíny, přidá ostrost, jas a barvy a obrázek uploadnete na Instagram, který to doručí těm správným followerům co vám budou váš dokonalý život závidět? Ano, i to je AI. Stejně jako když vám navigace kvůli bouračce na základě dat z tisíců dalších mobilů přeplánovala cestu.
Tak tohle všechno je AI, i když tomu tak většinou neříkáme.
Přitom umělá inteligence tu s námi je pěknou řádku let. Netflix začal používat algoritmus Cinematch v roce 2000. O šest let později přišel Google Translate, tehdy sice ještě občas tvrdil, že made in turkey znamená vyrobeno v krůtě, ale jen o pár let později přišel český vědec Tomáš Mikolov a naučil ho překládat přesněji. Google dopisuje vyhledávání, ještě než dokončíte větu. iPhone rozpozná obličeje na fotkách a roztřídí je do složek. Amazon ví, co si koupíte, dřív než vy sami. Tohle všechno je AI.
Čím lépe technologie funguje, tím víc mizí do pozadí. Je to jako s elektřinou. Taky nikoho nezajímá, jak funguje. Dokud nevypadne proud. AI se stává infrastrukturou. Neviditelnou a samozřejmou. Nikdo neříká použil jsem bezkontaktní platební systém s kryptografickým zabezpečením. Říká se zaplatil jsem kartou. Nikdo nechce aktivovat optický biometrický autentifikační systém. Chce jednoduše odemknout telefon. Nezajímá nás, že to je AI.
Až jednoho dne přišel ChatGPT.
Najednou se všichni probudili. „Děláme AI, školíme AI, implementujeme AI!“ říkají lidé, jako by umělá inteligence byla nějaká novinka. Jako by to nebyla ta samá technologie, která už léta utváří náš pohled na svět pomocí sociálních sítí a doporučovacích algoritmů a mění nákupní návyky pomocí slevových akcí a lojality kartiček v supermarketech. Rozdíl je jen v tom, že ChatGPT s námi mluví. Je vidět a slyšet. Vypadá a zní inteligentně. Zatímco automatický korektor? Ten přece jen „opravuje překlepy“.
ChatGPT je viditelný, protože ještě neumí zmizet. Dejme mu pár let. Bude odpovídat na maily, organizovat kalendář, objednávat nákupy. A pak se stane stejně neviditelným jako všechny ty ostatní AI kolem nás. Za pár let už nebudou lidé tušit, že to „dělá AI“. Žijeme v převratné době. Vidíme něco, co bude za chvíli neviditelné.
Jenže tahle neviditelnost má háček. Čím míň o AI přemýšlíme, tím méně vnímáme, co všechno za nás rozhoduje. Jakou muziku posloucháme. Jaké zprávy čteme. Co si koupíme. Komu budeme věřit. AI se nestará jen o překlepy. Stará se o náš pohled na svět. A my tomu říkáme „personalizace“ a je to pohodlné.
Možná je to v pořádku. Možná se AI má starat o překlepy, navigaci i playlisty. Nebo o zuby. Opravdu!
AI má totiž už i kartáček mojí manželky. Každý večer ji pochválí za čištění. Já jí taky chci říct něco hezkého. Ale kartáček je rychlejší, efektivnější a má notifikaci. Tak jsem jí aspoň poslal esemesku. Telefon mi ji opravil, doplnil oblíbené emoji a navrhl čas, kdy ji mám poslat. Klikl jsem na OK. Rychlé. Pohodlné. SMS se doručí hned, jak se manželčin mobil rozhodne, že je už dostatečně vyspaná.
Kamarád má pravdu. AI vlastně vůbec nepotřebujeme.
Komentář vyšel v magazínu Patriot 11/2025
